Letošní dovolenou jsem strávil ve Skandinávii. Za tři týdny jsem najel zhruba osm tisíc kilometrů, z toho většinu v Norsku a Švédsku. Původně jsem k tomu chtěl sepsat článek na AutoRevue. Vidím ale, že kvůli nedostatku času bych to dlouho odkládal, až do definitivního odložení. Aspoň jsem tedy dal rychle dohromady poznámky do fóra.
Jak se jezdí v Norsku? Jezdí se hodně pomalu. Řekl bych, že Norsko je nejpomalejší evropská země. Dálnice prakticky neexistují; v oblastech, kudy jsem projížděl, jsem na ni narazil jen kousek za Trondheimem. Rychlost na běžných silnicích je 80 km/h. Celkem asi pětkrát jsem se setkal se zvýšením na 90 km/h, a to vždy jen na několikakilometrovém úseku. Potom rychlost spadla zpět na osmdesátku.
Rychlost v obcích. V obcích je povolena standardní padesátka. Norové zde ale povolenou rychlost rádi zvyšují. Při vjezdu zůstane osmdesátka, která je snížena na místech, kde to má smysl. Celkově jsou průjezdy vesnicemi rychlejší než u nás. To ale platí jen u průjezdních vesnic, ve větších městech bývá padesátka všude s výjimkou například okruhů se semdesátkou.
S rychlostí v obcích jsem si úplně nebyl jistý. Některé průvodce totiž zmiňují velký důraz na padesátku na zastavěných místech, třeba i bez značky. Ale nikdo tam takhle nejezdil, všichni se řídili jen tím, co zrovna ukázaly značky.
Měření rychlosti. Na rychlost je nutné dávat pozor. Norové velmi rádi měří – a to nejen policisty v terénu, ale u měst také automatickými radary. U nich vždy varují, přesto jsem byl velmi rád za navigaci Mio C710, která na místa s radary včas upozornila.
Dodržování rychlosti a předjíždění. Norové rychlost většinou dost dodržují, jen výjimečně se rozjedou. Často se řidič bohužel setká s vozem, který si ještě nechává rezervu. Silnice jsou úzké, klikaté, Norové navíc neradi předjíždějí, takže výsledkem bývá dlouhý had, který se jen těžko dá celý předjet.
Pozor. Přerušovaná čára neříká, že můžete předjíždět. Většinou je to přesně naopak. V Norsku se totiž rozlišuje hustě a řídce přerušovaná čára. Ta druhá povoluje předjíždění a Norové jí bohužel hodně šetří. Míst, kde se dá předjíždět, je výrazně méně než u nás.
V levém spodním rohu tohoto obrázku je vidět rozdíl. Já předjíždět mohu, protijedoucí vozidla nikoli. Tady se nepředjíždí.
V obcích je nutné dávat pozor na zvýšené přechody pro chodce. Je před nimi jen značka, například třicítky, a potom už nijak nezvýrazněný hrbol. Tlumiče vám při vyšší rychlosti nepoděkují.
Úzké, ale vynikající silnice. Silnice jsou často velice úzké. Dvě větší auta vedle sebe mnohdy neprojedou, po několika stech metrech jsou proto po stranách vyhýbací ostrůvky. U nedůležitých komunikací by se to dalo pochopit, u mezinárodní silnice E39, jedné z nejdůležitějších v zemi, už moc ne. Však se podívejte na tento obrázek.
Silnice jsou ale jinak vynikající. S výjimkou několika komunikací, kde jsem narazil na výmol, je i ta poslední silnička na stejné úrovni než naše silnice první třídy. Asfaltový povrch je ale poměrně hrubý a hlučný.
Tunely. Norsko je zemí tunelů. Odhaduji, že jsem v nich dohromady najel mnoho set kilometrů. Vážně. V Norsku je nejdelší tunel na světě, který měří 24 kilometrů, projeli jsme několik nad deset kilometrů a těch menších bylo doslova nepočítaně. S tunely se Norové moc nepárají. Vykutají díru ve skále, někdy doprostřed pověsí oranžová pouliční světla, přidají odrazné panely, občas na stěny nastříkají nějakou hmotu, aby na projíždějící auta nepadaly kameny, na začátek a konec přidají betonovou rouru. A je to. Ve zmiňovaném nejdelším tunelu je uvnitř několik efektně osvětlených jeskyní, aby se řidič nenudil. Tunely jsou většinou zdarma, jen výjimečně se vybírá mýto. To mimochodem očekávejte i před vjezdem do velkých měst.
Mosty. Norsko je také zemí mostů. Jsou často zajímavé svou výškou – kvůli velkým lodím, které pod nimi musí projet. Jeden z nejhezčích norských mostů je na silnici Atlantic road, která se vine mezi ostrovy na atlantickém pobřeží.
Trajekty. V zemi fjordů se jen těžko vyhnete trajektům. Pokud nepojedete přes Rusko a pobaltské země, z Dánska, Německa nebo Polska musíte použít trajekt. A mnoho dalších vede přes fjordy. Na cestě jsme použili více než dvacet trajektů. Ty krátké jsou poměrně levné, stojí v průměru 80 až 100 norských korun (jedna koruna je zhruba za 3,50 Kč). Je jich ale hodně a náklady se postupně nasčítají.
Benzín. Drahý je i benzín. V průměru je nutné počítat s dvanácti norskými korunami za litr, mnohde ještě přidáte padesátník. Díky nízké rychlosti ale dosáhnete dobré spotřeby, v Norsku jsem měl na sto kilometrů o litr méně než při dlouhodobém průměru.
Co v Norsku jezdí? Protože neexistuje žádná národní automobilka, neobjevil jsem žádnou převažující značku. Je zde hodně Volkswagenů, Norové mají rádi Toyoty, více než jinde v Evropě jsem se setkával s americkými značkami: trucky Chevrolet, dokonce i s vozy GMC. Mohlo by se zdát, že jako severská země budou mít Norové blízko ke švédskému Volvu, ale není tomu tak. Naopak oblíbené jsou škodovky, a to nejen nové Octavie a Fabie, ale i starší modely. Více než v západních zemích budete míjet Felicie a výjimkou není ani Favorit.
Přídavná světla. Při míjení automobilů budete i u známých modelů často přemýšlet, na co se vlastně díváte. Důvodem budou přídávné světlomety, které v severních oblastech kolem polárních kruhu a výš instaluje většina řidičů. Dvě nebo tři přídavná světla jsou standardní, výjimkou ale nejsou ani celé baterie přídavných světlometů. Důvodem je dlouhá polární moc, kdy je většinu dne pouze soumrak, který je na silnicích pro udržení pozornosti snad horší než noc
Dlouhý den V létě jsou naopak velmi dlouhé dny. I když jsme cestovali v polovině mezi letním slunovratem a rovnodeností, slunce na Lofotech zapadalo až kolem desáté hodiny a tma byla až kolem dvanácté. Tato fotografie byla pořízena o půl desáté v noci. Pro cestování je to výborné, den je dlouhý a víc se dá stihnout.
Jedete na sever? Jedině přes Kystriksveien. Pokud se z Trondheimu chystáte jet směrem k Lofotům, doporučuji vyhnout se hlavní silnici E6. I když se cesta protáhne o den nebo dva, jeďte až k Bodo pobřežní silnicí Rv 17 nazvanou Kystriksveien (více zde). Je nádherná, vede po rozeklaných útesech, mezi fjordy a pokud vám vyjde počasí, jde o nezapomenutelný zážitek. V cestě je ale sedm trajektů, které přijdou asi na osm set norských korun. Tuto investici však doporučuji.
Zpět přes Švédsko. Vzdálenosti v Norsku jsou s přihlédnutím k povolené rychlosti obrovské. Známý mi poradil, abych cestou zpět jel přes Švédsko, a stejnou radu musím předat i vám. Skutečně se to vyplatí. Ve Švédsku je totiž základní rychlost 90 km/h, na velmi mnoha místech je navíc zvýšena na 110 km/h, a jsou zde konečně normální dálnice. Švédové mají navíc svůj vnitřní rychlostní limit o mnoho výš než Norové. Konkrétně na dálnicích velká část řidičů dodržuje spíš evropskou sto třicítku. Navíc je zde mnohem levnější benzín. V průměru jsme platili kolem jedenácti švédských korun a jedna SEK přijde na méně než norská (3,06 Kč).
Cestování po Švédsku je ale docela nudné. Mnoho set kilometrů vede po široké silnici, vlevo les, vpravo les; nic, na co by se dalo dívat. Musíte navíc dávat velký pozor na losy, kteří večer ožívají a silnice pro ně není žádnou zapovězenou oblastí.
Přežití. Norsko je velice drahá země, ale zásoby lze vézt z domova a kempy jsou doslova na každém rohu. Navíc zde, stejně jako ve Švédsku, platí zákon, který dovoluje stanovat, kdekoli vás to napadne (s výjimkou míst, kde je to výslovně zakázáno). Podmínkou je dodržet vzdálenost sto padesát metrů od obydlí. Cena kempů ale není vysoká, mezi stovkou až sto padesáti norskými korunami, a za teplou sprchu a kuchyňku to často stojí. Na Lofotech si určitě pronajměte rybářskou chatku, tzv. rorbuer; chatky za cenu od 300 NOK jsou dostupné i v kempech.
Norsko je nádherné a autodovolenou v této oblasti doporučuji všemi deseti.
FOTOGALERIE
Na tuto stránku jsem vybral přes padesát fotografií z Norska a Švédska, které nějak souvisí s cestováním a řízením. U každé najdete popisek.