Koutek hudebních posluchačů

od **Majkl** 24. 1. 2025 10:01

Jo, pardon 8-D

Já mluvil o kvalitě zvuku a produkce. To s lepšíma sluchátkama pak asi zachytíš taky…

od **Arnie J** 24. 1. 2025 10:03

To tam jako taky slyším, zvlášť pokud je to fakt špatný, ale nepovažuju to za rozhodující kritérium při hodnocení písničky. Viz Bang-a-Boomerang

od **Majkl** 24. 1. 2025 10:12

Pravda

Já to pak ve finálním sumáři vypíchnu za všechny :-)

od **Arnie J** 24. 1. 2025 10:13

jo ty na to koukáš i jako hudebník, já jen jako prostý posluchač-dement

od **Majkl** 26. 1. 2025 11:25

Tak nějaký zhodnocení: jak jsem psal předtím, mezi oběma CDs nevnímám moc návaznosti, takže je klidně ohodnotím separátně.

Začnu s CD1, protože to je za mě horská dráha od skvělýho (Teeth díky syrovejm vokálům, samplingu a celkový nepopovosti) po vyloženě hrozný (Dance in the Dark, zcela tuctovej výtvor se strašně zabordelenou produkcí, co se zřejmě snaží vyhrát loudness war).
Akustickej Speechless je fajn, So Happy I Could Die mě irituje pokaždý, když se potká mollovej zpěv s durovým akordem synťáku (toho si při produkci nikdo nevšiml?).
Co se singlů týče, shoduju se s Árnem na Bad Romance - taky trochu hlučnej, ale dobře napsanej, melodickej funguje to. Trochu o ničem je Telephone (mmj. druhej díl od Video Phone) a Alejandro je víceméně divnej — nechci přiznat, že se mi trochu líbí 8-D

Ale zní jak devadesátkový Ace of Base, vadí mi ten fejkovej akcent v proslovech, a proč je tam sampl z Montiho Čardáše, taky úplně nechápu. Umění…

Zatímco CD1 je spíš jen random kompilace, CD2 (The Fame) je i působí jako skutečný album, víc vyklidněný produkčně, víc vyrovnaný, takže tam nic nevyčnívá dobře ani špatně. Trochu víc to tím pádem splňuje i tu definici podkladový hudby, co chlapci zmiňovali. Několik songů díky produkci Red One, co jsem zmiňoval předtím, zní tím pádem dost podobně (Money Honey, Boys Boys Boys, Poker Face, Just Dance…)
Mě víc bavěj ty kousky, co nejsou z týhle skupinky; nejvíc asi The Fame (kytarama, harmonií vokálů a celkovým zpracováním, hajtka v pravým uchu je boží detail). Eh, Eh (Nothing Else I Can Say) je příjemnej, nebere se moc vážně, taky trochu připomíná pop z 90. let s náznakem reggae beatu, proto to na mě jako dítě týhle éry asi funguje :-)

Disco Heaven je podobně zábavný, zní pro změnu sedmdesátkově (Abba by mohla mít podobnej song z tý doby 8-)

).
Ještě bych vypíchnul Starstruck jako úplnýho mimoně; to v podstatě asi není ani Gaga song, přes autotune vytaženej na max ani není poznat, že je to ona; jedinej, kdo tam zní normálně, je Flo Rida. Ale líbí se mi to z hlediska elektronický produkce.
Když jsem zmínil ten autotune — mám pocit, že ve spoustě songů je úplně zbytečně a hlas Gagy ho nepotřebuje. Důkazem je Paparazzi, kde její vokály zůstaly slyšitelně původní a nezpracovaný a znějí skvěle. Jo, Paparazzi se mi mimochodem líbí zdaleka nejvíc ze singlů; ze stejných důvodů jako Bad Romance vedle. Odpustím mu, že text nedává smysl, to je tu beztak opakovanej jev. O:-)

Celkově asi dobrý. Ale jak tohle, tak Abba ukázaly, že musím trochu snížit svoje očekávání. Popový alba prostě budou vesměs pop od začátku do konce; čekám vždycky nějakej artistickej šok, asi nepatřičně… 8-D

od **Arnie J** 26. 1. 2025 13:00

Já si to ještě stále potřebuju poslechnout tak, abych na to dával pořádně pozor. Zatím jsem to měl vždycky k práci. Ale co můžu potvrdit, tak nejlepší z Fame Monster je Bad Romance a z Fame Paparazzi. K singlům co znám se můžu vyjádřit hned, takže Alejandro se mi líbí, Telephone je divnej, Poker Face se mi líbí. Ještě jsem zaznamenal Teeth, protože mě to vyloženě vyrušilo od práce a říkal jsem si WTF

Zbytek je nejspíš takový ten podkres no.